Vae victis!

7. března 2008 v 21:14 | Sarrah |  Vzkaz na skle... vlastní tvorba
Pražilo slunce, Brennus seděl na Fóru, okolo něj pobíhala napůl šílení, zdivočelí Galové. Nemohl se divit, že chtějí tuhle podivnou válku bez bojů, skončit. Sám se chtěl vrátit domů, chybělo mu proměnlivé klima Galie, volné prostranství, husté lesy i jejich způsob života. Chtěl se napít piva, to těžké římské víno už mu lezlo krkem a navíc zastíralo mysl. Ach, jakou měl žízeň! Voda se pít nedala, nejenže byla zkalená, ale po napití se jeho muži nakazili záhadnou nemocí, a teď postupně umírali, zřejmě kletba nějakého římského boha. V jejich podivném náboženství se nevyznal. Uctívali bohy v chrámech, v podobách soch, pochybnými oběťmi. Copak ti zaostalí tupci nechápou, že bohové jsou všudy přítomní, že jsou v každé živé bytosti, že nepotřebují chrámy aby byli uctíváni, že jsou nekonečně velcí, že jim patří celý svět?! Brennus se zvedl a šel zkontrolovat nenakažené vojáky, hlavou mu proletěla myšlenka zda by nebylo lepší tuhle zbytečnou válku ukončit. Ve městě už stejně nezůstali žádní obyvatelé, natož vojáci, pokud tedy nepočítal těch pár dědků, kteří se usídlili na Kapitolu a chránili jejich nesmyslný chrám. Často se odtamtud ozývali podivné zvuky, kterým Brennus nerozuměl. Už byl skoro u domu, ve kterém si zřídili hlavní štáb, když v tom ho udivil náhlý křik. Otočil se a uviděl, jak se k němu po cestě blíží houf prach, Brennovi poměrně rychle došlo, že to není nebe padající ubohým Galům na hlavu, ale posel na koni přijíždějící ze Sicílie od jeho spojence Dionýsa I. Když posel dojel až k domu, Brennus stál na Fóru sám, jelikož všichni "odvážní" vojáci se schovali do útrob okolních domů. "Hlupáci!" pomyslel si Brennus a odplivl si. "Doufám, že posel přináší dobré zprávy, vážně už chci být zpátky u Senonů."

V táboře panovala panika. Děti křičely, ať už z hladu, zimy, nedostatku pozornosti nebo jiných dětských důvodů, které jejich rodiče ignorovali. Ti teď ovšem měli jiné starosti. Všichni čekali shromáždění před hlavním stanem, ve kterém vytvořili improvizovaný sněm. Někteří z nich upínali vyděšené pohledy směrem k římu, z jejich krásného město už toho moc nezbývalo, ačkoli se zdálo, že Galové se postupem času uklidňovali.
"Maminko, maminko!" volal malý chlapec a vybíhal do kopce. V tom se zarazil, zahleděl se směrem k jeho rodnému Římu. Chvíli zůstal s otevřenou pusou na místě, a potom pokračoval rychle vzhůru.
Oighrig se náhle posadil, po tvářích mu stékal pot a z úst mu vytékal čůrek krve. Chtěl vstát, ale zabránily mu v tom bolestivé křeče v břiše. Spadl z malého lůžka na zem, a snažil se doplazit k vodě, nebo si zavolat pomoc. Z úst mu ovšem nevyšel jediným tón. Oighrig se tedy rozhlédl kolem sebe a hledal něco čím by na sebe někoho upozornil. Byl v malé, tmavé místnosti, podél stěn se nacházely dřevěné skříně a truhly. Vyčerpaně nadzvedl hlavu, a uviděl další dvě nebo tři kovová lehátka. Doplazil se k nim a se zděšením zjistil, že muži, kteří na nich leží jsou mrtví. Oighriga polila hrůza, vzpomněl si na pohřební místnost. "Uhořím tu zaživa." pomyslel si Oighrig. Ze všech sil utrhl víko jedné z truhlic a hodil jím o stěnu, tak kde předpokládal dveře, potom začal ze všech sil bušit rukama do země.
Lucia se mačkala v davu před stanem, když v tom uslyšela svého syna Gaia. Rychle zamířila tím směrem odkud slyšela jeho křik. Vybíhal právě do kopce, z druhé strany než byl postavem štáb. "Nesmíš tolik křičet!" pokárala Lucia malého Gaia, když před ní doběhl. " Tributa se rozhoduje, o tom, co budeme dál." Chlapec se zastyděl, ale nedokázel skrýt své rozrušení. Matka si toho všimla. "Tak co se stalo?! Potkal jsi zajíce?" ptala se syna. " Maminko, kdo je v tom voze, který jede do Říma?" matka se tvářila velmi překvapeně. Gaius se jí pokoušel vylíčit, co právě viděl. " Ty určitě víš. Velký vůz tažený voly, a po každé straně je několik vojáků..." na chvíli se odmlčel " Maminko, jak se pozná legionář od centuriona?" Lucia se na něho překvapeně podívala. " Běž se zeptat otce." prohlásila konečně, a postrčila do davu poskakujícího chlapce.
Brennus, překvapeně zíral na posla a střídavě na dopis. "Dionýsos dojednal příměří s Římem?"křičel vztekle. " Bez mého svolení! A ještě s tím psancem Camillem!" podíval se na posla, který vypadal, že by každou chvílí utekl. Brennus se napřímil a naběhla mu na čele žíla,čímž se jeho hrozivost ještě znásobila, vystrašený posel naskočil na koně a ujížděl pryč. Brennus za ním křičel ještě něco o krvezradcích a křivopřísežnících, ale to posel už neslyšel.
Oighrig byl hrůzou bez sebe, sliboval Lughovi štědré dary výměnou za světlo a navrácení hlasu. Najednou uslyšel rozčilenou keltštinu, a potom někdo hodil sekerou. Ta se k Oighrigovu štěstí zasekla do dveří a udělala v nich skulinu. Oighrig uviděl brunátnou tvář jeho velitele blížit se ke dveřím. Oighrig se doplazil ke dveřím a pokusil se na sebe nějak upoutat pozornost. Bohužel ho nenapadlo nic jiného než močit do díry ve dveřích....
Brennus šílel vzteky. Co dělala jeho slavná výzvědná služba, když ho neupozornila na blížíci se mírový konvoj. A nejen to, pokud se Brennovi informátoři nemýlili, o čemž už začínal pochybovat, ti dědci na Kapitolu se s nikým nesetkali. A jestliže správně pochopil římskou správu, všichni, kteří chtěli něco podniknout museli to předtím mít schválené dědky. "Hlíídká!" zařval Brennus z plna hrdla. Přiběhl znavený Gal. "Kde máš ostatní?!" optal se Brennus, klidnějším tónem. Vyděšený Gal ze sebe vykoktal, že si museli odskočit, protože měli strašné bolesti břicha. Na to Brennus vydal nelidský skřek, vytáhl sekeru, kterou nejdřív zabodl do strnulého vojáka před sebou a potom ji hodil do dveří jednoho z domů.
Camillus jel vítězně na koni. Za sebou měl vůz s tisíci librami zlata, jako výkupné za město, před sebou kohortu vojáků, kteří spořádaně pochodovali branami do Říma. Kráčeli hlavní cestou přímo k Fóru. Camillus si představoval výrazy senátorů, kteří uvěznění na Kapitolu, okupovaní barbarskými Galy, doufají ve vysvobození...
Brennus se nahnul k díře ve dveřích a chtěl z nich vyprostit svou sekeru. Najednou ovšem ucítil na obličeji teplou tekutinu, olízl si rty, a když zjistil, co to je, strašlivě zaklel. Popadl sekeru a dveře rozsekal. Nahlédl dovnitř otvorem po dveřích a uviděl Oighriga, svého vrchního velitele, jak leží tváří k zemi, pod ním louže krve, který se už jako jeden z prvních nakazil podivnou nemocí.
Oighrig se s námahou pohnul. Přetočil se na bok, otevřel oči na chvíli oslepen slunečním světlem, nechápal, co se děje. Když světlu přivykl uviděl nad sebou Brenna se zakrvavenou sekerou. "Tohle je můj konec." pomyslel si. Místo smrti sekerou, ho ovšem velitel popadl za ruce a vytáhl z místnosti...
Když Camillus dorazil na Fóru, bylo tam živo. Nebyl to ale ten způsob "živa", jaký si představoval. Čekal, že ho uvítají senátoři pokřikem z Kapitolu a Galoé proti němu potáhnou v plné síle. Místo toho se zdálo, že galská armáda již naprosto dezertovali. Někteří z "vojáků" se povalovali po zbdytcíxh domů, jiní se svíjeli v bolestech na zemi, ostatní se jim snažili pomáhat. Jen jeden muž mu vyšem vstříc, doprovázen dvěma obrovitým,i Galy, kteří se ale tomu muži svou obrovitostí nemohli vyrovnat. Byl plně ozbrojen, a když promluvil, Camillus nemohl jeho latině nic vytknout. Byl to Brennus, galský náčelník, který celou tuhle válku způsobil.
Brennus kráčel naproti římskému generálovi Camillovi, nesetkával se s ním poprvé, přesto ho překvapila jeho pýcha. " Další nafoukaný hejsek, co si myslí, že když si oblékne uniformu, bude z něj hned velitel." Uchechtl se pro sebe Brennus, ale nahlas nic neřekl, to by bylo pod jeho úroveň...
Camillus dal pokyn svým vojákům. Tise okamžitě rozestoupili a z vozu sesadily váhy, které byly pro tento účel přivezeny až z Galie. Camillus věděl, že jsou, jak říkali Galové, tak trochu upravené, ale dělal, že si ničeho nevšiml. "Konec konců, mé peníze to nejsou." Pomyslel si škodolibě a představil si lakomé senátory, kteří vlastnímu lidu odmítali vydat jen sestercius navíc, a teď dají tisíc liber nepříteli. Vojáci nerušeně pokračovali v práci, na váhách odvážili tisíc liber a podali zprávu Camillovi. Ten si zkoumavě prohlédl Brenna, který přecházel od jedné strany vah k druhé. Potom se zastavil u té se závažím, zádumčivě se podrbal ve vlasech, odepjal si opasek, vytáhl z něj svůj obrovský meč, a ke všeobecnému překvapení Římanů ho přihodil na závaží. Za pokřiku: "Vae victis!" se na Římany hnali Galové až po tuby ozbrojení. Camillus se nejprve podíval na obklíčené vojáky, na Galy, na váhy, na Brenna a naposledy na vůz. Nakonec dal pokyn vozkovi, který z vozu sundal dalších několik liber zlata, a přidával je na váhy dokud se nevyrovnaly. Brennus potom naložil zlato zpět na vůz a za všeobecného jásotu odtáhl zpět do Galie....
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 kittie kittie | 9. března 2008 v 15:10 | Reagovat

úžasný...můžu to dát na stránky?

P.S. Všimla jsem si něčeho úžasného...jsou tam Kelti...

2 Sarrah Sarrah | 9. března 2008 v 20:23 | Reagovat

Ty můžeš všechno... Ale musela jsem je psát jako Galy, protože jinak by ti "tupci", to Brennus, Římani, nepochopili o koho jde...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama