Co všechno může být umění....

19. listopadu 2007 v 20:03 | Sarrah |  Z ložnice... co se děje
Jistě všichni víte, jak jsem vyváděla kvůli tomu předávání cen JCH. Dokonce si myslím, že jsem se snížila k zběsilému poskakování a mávání rukama u čehož jsem rozjařeným hláskem vykřikovala něco o tom, že miluju všechny kolem sebe a jde mi jen o světový mír.

A tak jsem se celá nedočkavá oblékla a poslušně vyhlížela blížící se maminku. Jakmile dorazila, začala jsem na ni dorážet. nechápejte špatně, ne, že jako nějaký bum, bum, hej maminko pojď na souboj, na čež následovala ostrá slovní i tělesná přestřelka... Prostě jsem se okamžitě začala vyptávat:" a kdy už půjdeme? A jak tam budeme dlouho?" no jako tříleté dítě, jediné co mě zachránilo před naprostým ztrapněním bylo to, že jsem nenasadila nevinný výraz a nezačala jsem slintat. Maminka ovšem byla velmi trpělivá, koneckonců věděla jak se na to předávání těším, a odpovídala na mé ottázky klidným, vyrovnaným hlasem. A tak jsem nakonec vyrazily. Já se mezitím uklidnila, takže někde v oblasti náměstí Republiky jsem už byla hodné a spořádané děvče. Když jsme dorazily do pražské Roxy, čekal mě šok. Má úžasná, světa znalá maminka tu byla poprvé v životě! Samozřejmě, že jsem musela zakročit. takže jakmile jsme si odložily své kabáty v šatně, popadla jsem maminčinu ruku a vyrazila jsem. maminka pochopitelně za mnou, jelikož její ruka stále spočívala v mé. hyperaktivně jsem tedy pobíhala po všech místnostech klubu a chrlila ze sebe nezměrné množství informací." A tady blablabla... No a tady.... A ještě se musíme podívat sem, tady totiž..." Maminka se zprvu nebránila, ale potom, jelikož reprezentovala generálního mediálního partnera a hledala svého přítele, který by se dal nazvat ředitelem CJCH, a taky ji to nebavilo, ale to je tajemství, vyprostilůa se z mého sevření a vydala se za panem Bílkem ( šéfredaktor Reflexu). Toho jsem slušně! pozdravila a stoupla si o kousek dál. Já vážně nechápu proč na mě, tak zíral! Já nic neudělala, a i kdyby, tak nic... No nicméně, potom se maminka opět musela svěřit pod mé vedení, jelikož jsme byly žíznivé a v tom zmatku, jakým jsem ji Roxy protáhla, nestihla postřehnout, kde se dá občerstvení zakoupit. Tak jsem ji dovlekla k baru a rychle vyhrkla jedno malé pivo a zelený čaj. Maminka jen zírala a když jsem jí po chvíli z jejího piva vesele upíjela, měla nutkání se mě zeptat pro koho, že byl ten zelený čaj. ani jsem se nestihly usadit a na pódiu se začalo něco dít. Tentokrát byla hyperaktivní maminka, která prohlásila, že kdesi v sále viděla svého kolegu, fotografa, Tomáše Tesaře. Tak jsme se ho vydaly hledat. Našly. O chvíli později nás naštvaný tesař opustil. ještě předtím ovšem prohlásil, že se jim na to příště může vy***t, jelikož měl dovolenoua pódium s mikrofony, je to nejhorší co může fotografa postihnout. Takže jsme osiřely. Ne však na dlouho, jelikož na jevišti se objevil Petr Váša, fyzický básník, který měl předáváním provázet. Pokud netušítě co si máte představit pod pojmem fyzický básník, nezoufejte. Já to taky nevím a o jsem úžasného Vášu slyšela. přesto se vám to pokusím osvětlit. Představte si pana profesora Bartla, ovšem o dset let mladšího a o dvacet kilo lehčího. Hotovo? Chápu, že je to náročný požadavek, nicméně jedeme dál. takže tenhle pan profesor svým zvučným hlasem začne vydávat něco mezi mmmuhanmdnb a mhujjkahgsqdf. Začne pomalu a postupně intenzitu zvyšuje. Později, kdy už všichni doufají, že je báseň u konce, do toho tento monsieur un peu bisard začne vykřikovat ještě:" Já si přestávám rozumět!" anebo " Už si přestávám rozumět!" v tuto chvíli by všichni normální lidé začali pískat a házet po něm shnilé ovoce, kameny apod. Tady jsme ovšem ve společnosti umělců, kteří mu za jeho výkon netleskají, ale zároveň ho ani nevypískají. Po tomto značně zvláštním pánovi nastoupila malá paní, velmi podobná prof. Hanzlíkové. Pokud ovšem čakáte, že se sálem rozezní zvučný hlas a všichni přítomní padnou na p***l, tak se pletet. Tato paní, ačkoli měla mikrofon, nebyla téměř slyšet. Ono vlastně člověk o nic nepřišel, jelikož to byla nudná přednáška o historii CJCH a významu pro české umělce. Po ní přišla na scénu jiná žena. O pár let mladší, ovšem ne energičtější. Tato paní prnesla pár, dosti zmatených, vět. Zatleskala a vyzvala Evu Kocourkovou a by převzala letošní CJCH. Všichni včetně laureátky na ní pohlíželi dosti překvapeně. Ona totiž celá akce, včetně výstupu Petra Váši, trvala deset minut. Slečna Kocourková rozpačitě poděkovala, převzala šek a byla vyhozena z jeviště. Na to dostal svých pár vteřin slávy i pan Bílek, který v rychlosti předal cenu čtenářů Reflexu, kterou obdržel zančně nevraživý jakub Hošek. No, jo, Baladrán zase ostrouhal. Potom nám bylo oznámeno, že za hodinu bude tosková konferenci a poté vystoupí opravdu luxusní hudební skupina Tleskač, slušně řečeno sr***a, a poté nás svou přítomností oblaží ještě DJ Pedro rodriguez, ještě slušněji řečeno totální sr***a. No, tak jsme si s maminkou řekly, že to nemáme za potřebí a vyrazily jsme do noční Prahy.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 kittie kittie | 20. listopadu 2007 v 19:27 | Reagovat

to muselo být úplně úžasňoučký...a byl tam Los? A kolik bylo hodin...? Jinak, tu scénu už mám napsanou (smajleek).

2 Sarrah Sarrah | 20. listopadu 2007 v 20:25 | Reagovat

Ty jsi úžasná...*hihňá se a myslí na románek s Lancím*

3 Lazaro Lazaro | 12. prosince 2007 v 18:29 | Reagovat

ty se jdi opravdu léčit...takový sračky jsem ještě nečetl,..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama